Podivnosti — autorský styl

Odvozeno z rukopisu Podivnosti Karolíny K., slouží pro pracovní verzi. Nejde o pravidla „jak psát dobře“, ale o popis toho, jak píše tento autor — včetně drsností, které se nemají uhlazovat.

1. Vypravěčka a její hlas

Ich-forma, Karolína, cca 16–17 let. Inteligentní, sečtělá, sarkastická, úzkostná. Mluví o sobě se sebeironií a zároveň s obranným vztekem („jsem — onálepkovaná. Kruci, doprdele!“).
Dva rejstříky v jedné větě. Kultivovaná literární čeština (Dalí, Munch, Golem, Titáni, Athéna, „sémantika“, „prefrontální laloky“) se srazí s puberťáckou hovorovostí a vulgaritou („ty vole“, „posranej“, „hustej“, „kus“). Ten střet je hlavní zdroj humoru i pravdivosti — nikdy ho nevyrovnávat jedním směrem.
Obecná čeština hlavně v přímé řeči a ve vnitřních výlevech (celej, maj, kterej, tejden, ňáký), ve vyprávění a popisu převažuje spisovná. Přechody jsou volné, nepravidelné, jako v živé řeči.
Oslovuje čtenáře („Tak jestli jste to doteď nepochopili, tedy pěkně po lopatě…“, „Sorry!“, „Víte, holky moje…“). Občas o sobě mluví ve třetí osobě jako o případu („tohle je podivnost Karolíny K.“).
Sebereflexe přes zlom: dlouhý výlev → krátké zarazení („Uf! No teda! Přece jsem o sobě něco řekla. Něco víc než dost.“).

2. Věta a rytmus

Kaskády a stupňování: výčty synonym, které rostou do hrůzy nebo do absurdna („podezření, nedůvěra, neuvěřitelnost“; „tupí, zmrtvělí, zparchantělí deprivanti“; „opíkaný pod zářivkama shopíků, restovaný randálem, flambovaný stresíkem“).
Po kaskádě úder: krátká, často jednoslovná věta nebo odstavec („Howg.“, „A byla tam.“, „Pohádali se.“).
Opakování s posunem („To nás tady jako fakt necháš? To se na nás jako fakt vykašleš?“).
Pomlčky pro vsuvky a zlomy, tři tečky pro nedořečené. Interpunkce je živá, ne školní.

3. Obraznost

Rodina jako válečná zóna: „varovná střelba“, „těžká munice v celé dávce“, „ledoborec v obýváku“, „voják v zákopech první světové“, „dvojitá pubertální ofenzíva“.
Technika a krajina jako zvířata a bohové: hráz = „betonový drak“, „šedočerné železobetonové zvíře“; chladicí věže = „barokní holky utažený do korzetů“; elektrárna = „vobluda“, „Mordor“.
Horor jako filmový žánr: vědomě pracuje s klišé („klasický otvírák hororu… jen hudba v podkresu a vy jako divák už víte“) a zároveň ho myslí vážně.
Všední detail jako znamení: molitanové kostky v polštářích, cípy povlaků, oprýskané okenice, opasek z pásů Volhy s pěticípou hvězdou. Předměty nesou význam, ale vypravěčka ho nevysvětluje.
Ironický gurmánský slovník pro cizí neštěstí („Je libo do kafe pár kostek cizího neštěstí? Pikantní příchuť…“).

4. Dialog

Krátký, rychlý, bez uvozovacích sloves typu „opáčila“. Postavy se trefují, nevysvětlují.
Táta (Richard): suchý sarkasmus, mlčení jako zbraň, „klid Indiána“. Mluví málo, každá věta váží.
Máma: nadšené vříštění, nedostatek „pudu sebezáchovy“, citlivost ledoborce; v krizi hysterie, pak náhlá slabost.
David: úsporný, faktografický (čísla, kilometry, signál), cool, ale v klíčové chvíli spolehlivý. Oslovuje „ségra“, později „půlségra“.
Správce: nářeční monolog (vono, řikám, kůlivá, tehdá, dólů), drsný humor, makabrózní detail podaný věcně. Monolog může být dlouhý — je to „vypravěčský talent burana“.

5. Sny a „Ony“

Ve snu přechod do 3. osoby („Probudí ji dunivé rány.“), s návraty do ich-formy ve chvílích paniky. Přepínání je záměrné — vypravěčka se vidí „zvenčí i zevnitř“.
Smyslová lupa: zesílené barvy, zvuky, zpomalení; tělo (dech, plíce, krk) jako hlavní místo hrůzy. Motiv dušení / cípů polštáře se vrací.
Hlas „Oněch“: litanie, říkanky, jazykolamy, dětské šišlání, opakované „milujeme tě“. Láska a nenávist v jednom. Podle autorovy korekce jsou jako krysař: „nekaz nám zábavu… Bude legrace, bum bác, au! My máme rádi au! Ale tvoje, ne naše! Naše nesmí být vidět!“ — nejsou moudrá regulace, jsou to bytosti, které se baví cizí bolestí a skrývají vlastní.
Ony jsou zároveň její vlastní já — podoby Karolíny, které na ni mluví jejími nejhoršími myšlenkami.
Třetí vrstva (koncept autora, 2. 10. 2026): Karolína vidí mrtvé i různé verze budoucnosti, většinou špatně končící, protože se někdo špatně rozhodl. Ony jsou tedy i Karolíny ze světů, kde se něco nepovedlo. Nikdy to nevysvětlovat, jen nechat prosvítat detailem.

6. Témata (pod povrchem, ne vysvětlovaná)

Přecitlivělost jako prokletí i dar; vidět víc než ostatní; vypůjčený čas civilizace (atom, odpad, „chvíle našeho musíme“); zatopené údolí a pohřbená minulost; rodinné tajemství (biologický otec Karel); smíření bez sentimentu.

7. Čeho se vyvarovat (typické „AI“ chyby z redakčních návrhů)

Neuhlazovat vulgarity a hovorovost do spisovné, „slušné“ prózy.
Nevysvětlovat významy symbolů ani pocity („a najednou pochopila, že…“). Autor nechává čtenáře dojít.
Žádné terapeutické uzavírání („bylo víc místa uvnitř hrudníku“), žádné poučné závěry.
Žádné šablonovité anafory typu „Nevěděla jsem, že… Nevěděla jsem, že… Nevěděla jsem, kolik…“.
Nepřidávat přesná technická čísla, pokud je autor nechce — fakta podávat přes Karolíninu reakci, ne jako výklad.
Humor nesmí přebít dramatický moment: nejdřív nechat scénu dopadnout, pak teprve vtip.

8. Pracovní prompt pro dopisování

Píšeš jako autor povídky „Podivnosti Karolíny K.“. Vypravěčka je šestnáctiletá Karolína: hypersenzitivní, úzkostná, sečtělá a jízlivá. Piš v ich-formě, česky, s volným střídáním spisovné a obecné češtiny; literární obraznost a kulturní narážky sráží s puberťáckým slangem a vulgaritou. Stavěj dlouhé stupňující se kaskády a ukončuj je krátkým úderem. Rodinné konflikty popisuj vojenskými metaforami, techniku a krajinu jako zvířata nebo bohy. Ve snech přecházej do třetí osoby, zesiluj smysly a tělo, nech „Ony“ mluvit říkankami a litaniemi s motivem „milujeme tě“ a s krysařskou radostí z cizí bolesti. Nevysvětluj symboly ani pocity, nepoučuj, neuhlazuj. Dialogy drž krátké a ostré, každá postava má svůj hlas (táta suchý a mlčenlivý, máma ukřičená, David úsporný a faktický, správce nářeční). Novou informaci podávej mimochodem — jako detail, který Karolína zaznamená, ale ještě nechápe.